Ing. Lukáš Vinkler : Vzdušné Hřížení

V poslední době se v japonských časopisech o bonsajích stále častěji vyskytuje tzv. metoda vzdušného hřížení jako velmi oblíbená metoda vegetativního rozmnožování rostlin. Tato metoda není úplně nová, ale jde o to, že u zahrádkářů a sadařů není příliš často používána. Je to škoda, protože pokud sesazujeme rostlinu o několik pater nebo chceme odstranit velké větve, můžeme v průběhu jedné sezóny díky této technice získat jednu i více nových rostlin, často velmi zajímavého tvaru a navíc několik let starou.

Vegetativní rozmnožování je druh nepohlavního rozmnožování rostlin, při němž potomci vznikají jinak, než pomocí výtrusů a semen (generativní množení). Je velmi častý u rostlin, ale také u bakteríí a hub. V zahradnictví se oddělením části rostliny, např. dělením trsů nebo oddenků, využívá vegetativního rozmnožování k získání několika klonů s určitými výhodnými vlastnostmi. Druhem vegetativního (nepohlavního) rozmnožování je i štěpování, které zahrnuje očkování a roubování. Těmito metodami je přenášena část rostliny s požadovanými vlastnostmi na jinou rostlinu, takže vzniklý organismus má vlastnosti vegetativně množené rostliny ale i z menší části vlastnosti rostliny (podnože) na kterou byla tkáň (roubočko) přenesena. Naopak nový semenáč získaný metodou generativního množení bude mít odlišné vlastnosti než mateční rostlina. 

V zahradnické praxi se kulturní rostliny rozmnožují několika způsoby. Patří sem:

  • řízkování – spočívá v nařezání mladých výhonků na kousky. Tyto výhonky nejčastěji obsahují tři listy a nebo se dělají zcela krátké asi 2 cm dlouhé. Následně se nechají zakořenit v půdě, vodě či živném médiu.
  • hřížení – principem je zakořenění větve nebo šlahounu hřížené rostliny. Ta je pak oddělena člověkem a vzniká tak nový jedinec, či jedinci. Hřížení může být:
    • přírodní – spočívá v tom, že se větev nebo šlahoun sama dotýká delší dobu země a po čase zakoření s tím, že například spojení s původní rostlinou uhnije.
    • obyčejné – delší stonek vycházející z rostliny přihrneme hlínou a zbytek se nachází nad zemí. Pokud stonek zakoření můžeme ho oddělit od mateřské rostliny a vypěstovat novou rostlinu. Využívá se zejména u bobulovin.
    • vrcholové – spočívá v zabodnutí vrcholu stonku do země. V momentu, kdy na tomto místě vyraší ze země nový stonek, oddělíme starý stonek od původní rostliny.
    • paprskové – spočívá v několikanásobném přihrnutí dlouhých stonků. Jedná se vlastně o multiplikovanou podobu obyčejného hřížení.
    • vzdušné – provádí se ve vzduchu na větvích či šlahounech. Větev se nařízne po vnitřní letorosty a neprodyšně zabalí s ovlhčenou rašelinou nebo jiným materiálem. Po čase můžeme skrz igelit vidět rašící kořínky. V tomto momentě větvičku uřízneme a zasadíme. Toto hřížení se provádí spíše v humidnějších tropech či sklenících. V suchých oblastech je malá pravděpodobnost úspěchu.
  • oddělky (kopčení) – spočívá v oddělování jednotlivých částí rostlin.
  • odkopky – jde vlastně o oddělování odnoží.
  • množení šlahouny – jde o oddělování zakořeněných i nezakořeněných šlahounů (jahody).

Princip metody vzdušného hřížení tkví v přerušení vodivých drah, což je pro strom stresovou situací. Tok živin a růstových regulátorů (cytokininy odpovědné za tvorbu hojivého pletiva – kalusu, auxiny odpovědné za diferenciaci kořenů a pupenů a gibereliny odpovědné za prorůstání kořenů a pupenů) z listů do kořenů se přerušuje porušením kambia a nad ním umístěného floému (lýko). Tok vody z kořenů do listů pokračuje, ten má na starosti xylém a dřevo, které zachováváme. Zdravá rostlina na tuto situaci reaguje tvorbou hojivého pletiva, tzv. kalusu, z něhož posléze vyrůstají nové kořeny, které díky vlhkému mechu či hlíně rychle rostou a brzy mohou převzít ztracenou funkci původních kořenů, kterou jsme přerušili oloupáním kůry. Někdy se stává, že zahřížená rostlina vytvoří pouze kalus a nové kořeny se neobjeví. Není to nic neobvyklého, staré rostliny takto rády reagují. Pokud hřížení neprovedeme dobře nebo ve správnou dobu (většinou od března do července), nemusíme být úspěšní. Vhodné také je neprovádět po zahřížení v koruně žádný střih výhonů, aby tok živin probíhal co nejintenzivněji.




1. Vybereme si rovný výhon zhruba o tloušťce tužky a odřízneme asi 3cm proužek kůry tak, že roubovací nůž přiložíme ke kůře asi 1cm pod pupenem a obkroužíme jím kolem dokola výhonu, až vznikne zářez. Stejným způsobem uděláme druhý zářez o 3 cm níže a kůru mezi těmito dvěma zářezy sloupneme. Musíme sloupnout i tzv. kambium - rostlinné pletivo, až nám zůstane pouze dřevitý povrch. Právě v místě kolem pupenu se vytvoří kořínky.



2. Místo obalíme navlhčeným rašeliníkem, kokosovými vlákny nebo mechem a upevníme igelitem, přes který převážeme provázek, aby se nám bal neposunul.



3. Za několik měsíců můžeme zkontrolovat, zda jsou vytvořené kořínky. Zakořeněnou rostlinu odstřihneme pod balem, opatrně odstraníme fólii a igelit, abychom nepoškodili kořínky a můžeme rostlinu vysadit na konečné místo.




 

 

 

 


Celkem:
Dnes:
On line:
459285
40
1
Zpět na předchozí stranu Nahoru

Základní organizace Českého zahrádkářského svazu Šlapanice
Kolárova 928/37, 664 51 Šlapanice, č.zo: 603006, IČO: 70967717, mail: zahradkarislapanice@seznam.cz
Č Z S: územní sdružení, specializované organizace, odborné poradny, kalendárium, diskusní fórum, výstavy.