Jaroslav Kocián

 
Jaroslav Kocián (nar. 31.8.1905, zemřel 8.12.1990)



Patřil rozhodně mezi významné členy naší organizace. Dávno předtím, než byl v r. 1957 založen Československý svaz ovocnářů a zahrádkářů, působil v předcházejících organizacích.  Byl spoluzakladatelem Spolku pro okrašlování a ochranu domoviny v r. 1929. O činnosti této organizace bohužel nemáme žádné záznamy, víme jen to, že činnost tohoto spolku byla zastavena v r. 1948.


Spolek pro ochranu a okrašlování domoviny v r. 1931


Vzniklou mezeru se snažili mnozí nadšenci ve Šlapanicích  zaplnit v r. 1954 založením Jednoty zahrádkářů. Byli to zejména : Vincenc a František Hamrovi, Vladimír Balon, Karel Fořt a Jaroslav Kocián.

Tato Jednota zahrádkářů se stala v r. 1957 součástí nově vzniklého ČSOZ. Jaroslav Kocián se stal prvním předsedou nově vzniklé organizace. Podle zápisů ze schůzí, které byly někdy velmi kusé a  které se dochovaly alespoň do doby, než byla sepsána kronika, funkční období tehdy byl jeden rok.  J. Kocián byl předsedou  ještě následující rok, v r. 1962 byl zvolen okrašlovacím referentem. Od roku 1968 až do r. 1976 vykonával funkci místopředsedy. V r. 1970 mu bylo uděleno Čestné uznání za obětavou práci.



Portrétní foto


Byl to člověk mnoha zájmů a koníčků. Již od roku 1925 se zabýval pěstováním jiřin. Měl jich na 600 druhů. Proto nás nepřekvapuje, že každoročně od r. 1972 je v kronice zmíněno uspořádání výstav jiřin a mečíků přítele Kociána. O pěstování jiřin též v r.1971 přednášel členům na jejich členské schůzi.  V r. 1975 uspořádal zdařilou výstavu přímo ve výsadbě v areálu JZD v termínu 9.8.-17.8.  Ze vzpomínek pamětníků doplňujeme, že své zkušenosti rád předával zájemcům a o hlízy jiřin se s nimi dělil.

Že  byl Jaroslav Kocián člověk mnoha zájmů svědčí i to, že v tomto roce 1975 pro členy přednášel o Albertu Schweitzerovi, protestantském teologovi, filozofovi, lékaři a především velkém humanistovi, který od r. 1912 budoval po mnoho let v rovníkové Africe pralesní nemocnici a léčil ty nejstrašnější tropické nemoci.
V r. 1976 přijal funkci řečníka při rozloučení se zesnulými členy. Následujícího roku pak odstoupil z funkce místopředsedy, avšak nadále v organizaci aktivně působil.  V r. 1977 vzpomenul při přednášce k 20. výročí založení organizace i na zesnulého člena Ondřeje Baroše. Roku 1978 měl přednášku na téma Šlapanice a okolí v minulosti, roku 1981 přednášel o historii Šlapanic. Roku 1982 vzpomenul přednáškou na 25. výročí založení organizace (viz oddíl historie). Stále neúnavně pěstoval jiřiny a  až do roku 1990, kdy skonal, stále se účastnil přípravy výstav  a dodával svoje výpěstky.  K  750. výročí založení Šlapanic v r.1985 mu bylo uděleno uznání od MěNV za jeho aktivní činnost.

Tolik z kroniky ČZS .


                                                     Jaroslav Kocián se svými jiřinami


K tvorbě následujících řádků jsme měli zapůjčenou originální  zvukovou nahrávku, kterou pořídil Jaroslav Kocián, pravděpodobně začátkem 80. let a kterou vlastní jeho rodina.


Jaroslav Kocián ve svých vzpomínkách uvádí, že jeho rod pochází z Růžového pole na Klatovsku. Když byl se zahrádkáři na zájezdě, navštívili jeden hrad v Čechách. Byli zklamáni, neboť hrad byl zavřen a prohlídka nebyla umožněna. Jaké však bylo jeho překvapení, když mezi mnoha erby na nádvoří uviděl erb rodu Kociánů. Potom navštívili kryptu v kostele v Klatovech, podobnou jako u kapucínů v Brně, a tam Kociánů bylo víc. Následně potom jeho známá Božena Reisiglová zjistila v matrikách, že na tuto větev  Kociánů z Růžového pole má vazbu jeho rod. Potomci rodu po bitvě na Bílé hoře r. 1620 odešli na čas do Uher a odtud pak na pomezí Moravy a Slovenska. Velká část předků se usadila ve Slavkově u Brna.
Bratr pradědečka byl nájemcem hotelu U černého orla ve Slavkově ještě  před bitvou u Slavkova 2.12. 1805. Podařilo se mu válečné hrůzy přežít. Slavkova se nedotkla válka přímo, ale následně vypuklá epidemie cholery a moru  si v krátké době vyžádala 30 tisíc mrtvých. Pradědeček se vyučil soustružníkem a  aby uživil rodinu, vyráběl kulečníkové koule ze slonové kosti, dýmky a fajfky, za primitivních podmínek. Své dva syny nechal vyučit malířství. To bylo tehdy výnosné řemeslo, měli k působení celý prostor od Brna až po Hodonín. Jaroslavův děd František, nar. r.1842,  neměl takové zájmy jako otec , soustruhoval jen kuželky. Kromě malířství hospodařil na poli a začal pěstovat rebarboru jako léčivou rostlinu. Jejími léčebnými účinky se zabýval místní doktor a lékárník, který potřeboval řadu lidí na rozšíření jejího pěstování. Dědeček se musel 3x oženit, dvě ženy  zemřely na souchotiny. Třetí žena byla pravá macecha. Dědeček s třetí manželkou měl ještě několik dětí. Macecha se svým dětem věnovala, ale tatínek už jako chlapec musel chodit malovat. Později se seznámil se svou první ženou, služebnou v místě, kde maloval. Svatba byla v r. 1893. Tato žena měla už děvčátko, tatínek se ho ujal a přijal za své. Žena neměla žádné věno, ale byla šikovná. Zařídila byt ve mlýně u Skřepků, přestěhovali se tedy  v r. 1894 do  Šlapanic. Brzy se jim narodil chlapec, to byl Jaroslavův nejstarší bratr František, potom děvčátko. Matka dostala rychlé souchotě a brzy zemřela. Velká rána, byly tu tři děti. Při  malování v cukrovaru ve Šlapanicích se seznámil s Mařenkou Drlíkovou a v r. 1900 se podruhé oženil. Nová matka s velkou láskou přijala i to první děvče. S manželkou Marií měl potom dalších 5  dětí, celkem tedy 8. Tatínek koupil nový dům na Ponětovské ulici, (kde dnes bydlí Kolářovi), tento dům však nestačil a tak později koupil selský dům s doškovými střechami.  Tatínek přebíral od dědečka pěstování rebarbory, ale měl i  spoustu jiných zájmů. Na zimu si pořídil knihařství, přečetl mnoho knih, byl vynikajícím vypravěčem a hudebníkem. Založil nejprve houslový orchestr, potom orchestr tamburášů (který později  převzal bratr František). Učil hrát na citeru, učil se u něho i později známý kapelník Hamr. V novém domě, který byl dostatečně velký, měli jednu místnost vyhrazenou pro pořádání koncertů. Tatínek byl velmi osvícený muž, přihlásil se mezi prvními třemi zájemci, když se ve Šlapanicích v r. 1911 zaváděla elektřina. Lidé byli k elektřině velmi nedůvěřiví a s napětím čekali, kdy Kociánova „ dochovice“ vzplane a shoří. Nic se však nestalo. Za 10 let potom nahradili došky pálenou taškou. K rozšíření elektřiny došlo až  těsně před 1. světovou válkou, kdy byl nedostatek oleje.


Roku 1905 se narodil Jaroslav.
Už jako chlapec byl velmi zvídavý. Jaroslav si začal zapisovat veškeré významné události. Když začala 1. světová válka, bylo Jaroslavovi 9 roků. Díky zápiskům má zachycen podrobně její průběh a události, které vedly ke vzniku samostatného Československa.
Po skončení války mu bylo 14 roků a byl rozhodnut studovat průmyslovou školu stavitelskou. Zkoušky udělal, ale byl odřeknut pro přijetí v příštím roce už beze zkoušek. Chodil proto do 4. měšťanky. V r. 1919 bylo Československu jako samostatnému státu povoleno zřízení Československého červeného kříže a ve Šlapanicích povoleno zřízení kroužku dorostu. Jako první se Jaroslav přihlásil za člena ČsČK. V této organizaci pak působil celý svůj život.
Začátek 20. století – to byl velký rozvoj vědy a techniky. Ve 4. měšťance měli učitele fyziky, který je vzal na výstavu bezdrátového vysílání. Mladého Jaroslava to velmi zaujalo, začal studovat knihy a dělat pokusy. Přístroje byly primitivní, občas zachytil signály. Mezitím jeho bratr Jiří se učil ve Zbrojovce   elektromontérem a  také se začal zajímat o radio. Spolu  v letech 1922 -23 sestavili svoji vlastní amatérskou vysílačku, měli vlastní elektrocentrálu. Zvuk byl tak krásný, že přehlušoval brněnskou stanici. Bratr studoval techniku, ale nechal se zlákat, aby přijal místo správce elektrárny ve Šlapanicích. Práci v radiologii  přerušil, přestal i Jaroslav. Studium na průmyslové škole ve 2. ročníku  pro nemoc musel přerušit. Otec ho pak přemluvil , aby se věnoval malířství kostelů. Měl k tomu odpor, ale později přišel na to, že ho ta práce uživí. Spolu s bratrem Františkem pak pracoval v otcově rodinné firmě.

 

 

 malování  kostela v Praci s rodinnou firmou, 20.léta

 

Ukončení malování kostela v Praci

 

Oženil se s Annou Duchaňovou, měli spolu 2 děti, dceru a chlapce. Kromě malby kostelů začal malovat i obrazy, které zdobí i dnes mnohé domácnosti a bývaly také součástí mnoha výstav při Šlapanických slavnostech.

 

při malování svých obrazů    

 

jako muzejník s předsedou
správní rady Rudolfem Hrabálkem

 

Výstava jeho olejomaleb v muzeu 50.léta

      

 

Maloval také na porcelán. Jeho ručně malovaná souprava také zdobila zahrádkářskou výstavu letních květin. Při své  práci malíře pokojů se často setkával s tím, že se lidé zbavují starožitného nábytku. Proto zřídil muzejní odbor a v r. 1932 uspořádal výstavku starožitností. Spolu s Orly a Sokoly podnikli sbírku po občanech. Když v r. 1934 bylo zřízeno muzeum, stal se jeho správcem a to bezplatně. Během II. světové války dokonce na své náklady kupoval vstupenky, aby muzeum vykazovalo činnost a nebylo nacistickými úřady zavřeno. Muzeum pak spravoval až do r.1962.
Dostal práci ve Škodovce (pozdější EJF) nejprve jako skladník. V této firmě pak pracoval celých 30 let až do svého odchodu do důchodu jako konstruktér a v propagaci.
Jaroslav Kocián byl na svůj rod velmi hrdý. Rod Kociánů splnil svůj úkol, přinášel národu prospěch a užitek. Otec byl vynikající malíř a hudebník. Také Jaroslav nezůstal této pověsti nic dlužen. Měl také rád hudbu, v roce 1926 se stal členem tamburašského orchestru, který vedl jeho bratr.

 

 

V originální nahrávce už nezbyl čas na vzpomínky na jeho další činnost. Proto doplňujeme z archivu p. Josefa Kopeckého, který čerpal ze zápisků E.Vlčka, O.Horáčka a Jaroslava Kociána ml. následující údaje:
Jaroslav Kocián v r. 1947 stál u zrodu Hudebního ústavu ( později z něho vznikla LŠU). Od r. 1935 byl členem Hasičského sboru (1959 – 1961 velitelem) a samaritánské stráže.

 

Hasičský sbor r.1949

J.K. sedící 3. zprava v první řadě

 
V roce 1932 byl zakládajícím členem spolku Náš domov, později i předsedou kroužku Náš domov (následnická organizace) – pořadatel Šlapanických slavností. Od r. 1934 do r. 1948 byl šéfredaktorem Šlapanského zpravodaje a Šlapanských zpráv, spoluautor knihy Šlapanice 1948-1958, autor brožury 90 let  požárního sboru ve Šlapanicích z r.1979. Se svými obrazy se zúčastnil i soutěže lidové umělecké tvořivosti, kde získal 1. místo (rok neuveden).
Jako člen ČsČK  pracoval v okresním výboru ve zdravotní komisi jako hygienik vody. Za celoživotní působení v ČsČK  převzal v r. 1979 při příležitosti 60. výročí založení ČsČK na pražském hradě vyznamenání.

 

                                                     Jar. Kocián doma se svými alby

 

Z kdysi bohaté a rozvětvené rodiny dle slov přítele Jaroslava Kociána dnes již ve Slavkově nikdo nežije. Také Jaroslavova rodina ve Šlapanicích již nemá žijícího mužského potomka, syn Jaroslav i vnuk Jaroslav již nežijí.

 


 

Dle kroniky ČZS ve Šlapanicích, jeho osobních vzpomínek a z archivu pana Josefa Kopeckého sestavila
Libuše Peclová


Fotografie poskytla rodina a pan Josef Kopecký ze svého archivu

Leden 2014

Celkem:
Dnes:
On line:
327449
43
1
Zpět na předchozí stranu Nahoru

Základní organizace Českého zahrádkářského svazu Šlapanice
Kolárova 928/37, 664 51 Šlapanice, č.zo: 603006, IČO: 70967717, mail: zahradkarislapanice@seznam.cz
Č Z S: územní sdružení, specializované organizace, odborné poradny, kalendárium, diskusní fórum, výstavy.